Bylo jedno velké město. Tak velké, že ani z jeho nejvyšší budovy nebylo vidět na konec. V tom městě jezdily tisíce autíček. Malá, velká, úzká, široká, téměř placatá i náramně vysoká, s brumlajícím, burácejícím i ševelícím motorem, autíčka se zářivým novým lakem, ale i zašlou karoserií. Autíčka jezdila sem a tam, přepravovala lidi z místa na místo, nebo bez zvláštního důvodu uháněla s větrem o závod a dělala lidem uvnitř radost svou hravostí.
Většina autíček se mezi sebou neznala, ale pokud se na ulici setkala dvě stejná autíčka, blikla na sebe na pozdrav. Ať už kámoši nebo cizinci, autíčka se pravidelně setkávala na čerpacích stanicích. Tam vždy doplnila palivo, prohodila mezi sebou pár slov a pokračovala v jízdě. Jednoho dne na stanici zastavilo nové auto. Na pohled se až tolik nelišilo, ale přesto na něm bylo něco zvláštního. Nebylo téměř slyšet. Bylo to elektrické auto.
Stálo bokem, místo nádrže mělo zásuvku a místo hadice tankovalo tlustým černým kabelem. A krásně svítilo. Auta se spalovacím s motorem si tohle nové autíčko se zaujetím prohlížela. Kdo to je, a co tady dělá, ptala se. Elektrické autíčko si pozornosti všimlo a jelikož bylo ve městě nové a chtělo získat nové kamarády, dalo se s ostatními autíčky do řeči: „Ahoj, jsem Nikola a moc rád bych s vámi vyrazil na projížďku. Co vy na to?“
Autíčka se na sebe podívala a pyšně odfrkla: „S tebou? S autem, co nejde ani slyšet, když se rozjíždí? Nikdy.“ Vytočila kola a ujížděla pryč. Elektrické autíčko posmutnělo. Vědělo však, že jedno odmítnutí nic neznamená, a tak se vydalo hledat nové kamarády na parkoviště před kino, obchodní centrum, divadlo, muzeum, do průmyslové zóny a na další frekventovaná místa ve městě. Bohužel všechny pokusy o nalezení nových přátel končily stejně.
Elektrické autíčko bylo smutné a několik týdnů jen tak bloumalo městem. Pak se ovšem na čerpací stanici setkalo během nabíjení s jiným elektrickým autíčkem. Dvě elektrická autíčka si spolu krásně popovídala. Obě zažila odmítnutí od autíček se spalovacím motorem a obě si moc přála najít nové přátele. Vůbec jim nevadilo, že zatímco ona jezdí na elektrickou energii, ostatní autíčka potřebují spalovat benzín, naftu nebo zemní plyn.
Teď už ovšem Nikola nebyl ve městě sám. Byla tady Julia. A netrvalo dlouho, další a další elektrická autíčka přijížděla na čerpací a dobíjecí stanice pro energii. Najednou se ve městě nečerpalo pouze palivo, ale ve velkém i elektrický proud. Elektrických autíček postupně přibývalo až po nějaké době tvořila většinu na silnicích i čerpacích stanicích. Autíčka se spalovacím motorem se ocitla v menšině.
A najednou se začala obávat, že se s nimi nikdo nebude bavit. Jenže elektrická autíčka si dobře pamatovala smutek z odmítnutí ostatními autíčky a nechtěla udělat stejnou chybu. Autíčka se spalovacím motorem vzala mezi sebe a stali se z nich dobří přátelé. Od té doby jezdí po silnicích všichni společně, radostně se vítají a vzájemně se respektují. Autíčka se spalovacím motorem už vědí, že odlišnost není vada a může se stát jednoho dne normou.
A elektrická autíčka jim chybu v jejich úsudku na počátku nemají za zlé. Společně teď přepravují lidi bezpečně z místa na místo, nebo jim dělají radost svými jízdními schopnostmi a rychlostí.
Štítky: Ohleduplnost, Empatie, Odlišnost