My, Estivill a spánek. Nejde o pláč, jde o ukotvení a režim

Žil byl jeden opálený pán, španělský doktor, pediatr a oborník na spánek a spánkové poruchy Eduard Estivill Sancho. Tento pán jednoho dne vypustil do světa bombu jménem 5 Days to a Perfect Night's Sleep for Your Child aneb Estivillova metoda. Kniha, která kombinací různých metod včetně těch autoritativních učí děti samostatnému usínání a výživnému spánku, se stala ve stejnou dobu světovým bestsellerem i nepřítelem číslo jedna pro miliony matek napříč planetou. Z Estivilla se stal Antikrist rodinné literatury.

S Estvillem nejsem kámoš, ba nejsem ani jeho fanoušek. O jeho metodách (Estivillova metoda) jsem slyšel spíše zprostředkovaně a do detailu začal zkoumat jím doporučené postupy vlastně až na základě vašich reakcí a dotazů. A jelikož reakce na několik vět z obálky PRVOOTCE a šestého měsíce přicházejí stále častěji a jsou víc a víc emotivní, rozhodl jsem se toto téma a svůj postoj k němu rozvinout víc. Jde o můj pohled na věc.

Pláč coby komunikační i vynucovací prostředek

Vaše miminko v jistý moment, který poznáte hlavně sami, pochopí základní kontury tohoto světa a princip akce a reakce. Naučí se, jak reagujete v různých situacích, co se děje v tu či onu denní a noční dobu. V této fázi už ve většině případů neslouží pláč k čistému hlášení problému či diskomfortu, ale také coby vynucovací prostředek. Váš prcek má v té chvíli za sebou nejdůležitější období 6 – 9 měsíců (je to samozřejmě individuální), kdy potřebuje nic než péči, lásku, těsný fyzický kontakt a zase hlavně lásku.

Ztotožňuji se s myšlenkami knihy Koncept kontinua, a to že západní civilizace vypadla z dříve zcela přirozených reakcí. Ač publikována v roce 1975, velmi trefně popisuje vystreslé matky a otce, kteří místo toho, aby své malé děti stoprocentně integrovali do svých životů, vytvářejí jejich vlastní nechtěný svět a izolaci, o kterou nestojí. Byl jsem na tom bohužel podobně. No období, kdy jakýkoliv pláč znamená, že vaše miminko chce fyzický kontakt, jídlo, čistou plenu nebo hlásí nějakou bolístku, je časově omezené.

Je pouze na vás, abyste poznali onen bod zlomu a tedy okamžik, kdy byste mohli „něco málo z Estvilla“ převést i do vaší rodinné praxe. V té chvíli totiž padne často zmiňovaný argument, že učením režimu s „vyplakáním“ popíráte přirozenou reakci rodiče na přirozený projev dítěte, tzn. pláč. Vy totiž víte, že dítě nepláče proto, že má hlad, potřebuje vás cítit nebo prochází nějakým fyzickým soužením. Neukládáte svého malého andílka do postele s brekem a škodolibou představou, že z něj spánek vymlátíte.

Hlavně vlídně, v klidu, s láskou a porozuměním

Vůbec. Naše motivace s Ninou byla jiná. Věděli jsme bezpečně, že se jí vede skvěle. Byli jsme si jistí podle reakcí, že chápe rozdíl mezi dnem a nocí a rozumí běžným akcím a reakcím. A bezpečně jsme identifikovali její snahu dosahovat pomocí pláče svého. Např. usínat velmi pozdě večer. Proto jsme se rozhodli, že jí podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí zkusíme nastavit režim, který považujeme za zdravý a správný. Samozřejmě jsme v tom trochu kopírovali naše vlastní rodiče a prarodiče.

Bylo to celé vlastně velmi jednoduché a koneckonců i přirozené. Ostatně, když indiánská matka zavelí spát, dítě jde spát. Takže provedli jsme večerní rituál, tedy hraní, jídlo, koupel a zejména hodně mazlení a pusinek a následně uložili Ninu do postýlky. Jelikož jsme dospělí a na kutě v 21 hod nechodíme, maminka ani tatínek vedle do postele neuléhali. Ninuška dostala pusinku, pohlazení a vysvětlení, že je noc a v noci se spinká. Nesouhlasila. Mluvit zatím neuměla, takže na rozdíl od současnosti s ní nebylo možné diskutovat.

Spustila řev. Tady přišla naše trocha Estvilla. Přišli jsme, ověřili, že je vše v pořádku, dali pusinku, vlídně zopakovali, že na krajinu padla noc a Nina musí spánkem přes noc nabrat sílu. Takto se to opakovalo několikrát. Na stopkách jsme nic neměřili, prostě naslouchali a reagovali podle aktuální situace. Skutečně o pár dní a několik plačtivých scén později Nina usínala sama, i když si třeba před usnutím i deset minut hrála a žvatlala. Naše specifikum spočívalo v přesunu do postele rodičů okolo půlnoci, kdy chtěla mít těsný fyzický kontakt.

A o ten jsme jí nikdy programově nepřipravovali. Řekla si o něj, dostala jej. I když je jasné, že co dítě, to originál, dnes bych podepsal, že jí to pomohlo nastavit režim, který dítě niterně očekává. A šel bych do toho znovu. Ostatně jelikož s Ninou lze v této chvíli vést už poměrně smysluplnou debatu, došla na dané téma nedávno znovu řeč. A ukázalo se, že i tenhle mini člověk, který si při skládání vět láme jazyk, pochopil či vstřebal náš postoj. Nevzdoruje mu, protože tuší, snad chápe či ví, že jsme jej zavedli v dobré víře a pro její dobro.

Tolik náš příběh. Ten váš si budete muset napsat sami. Chcete-li s prckem usínat společně, večer co večer uspávat hodinovým chováním na rukou, nebo mu dovolit usínat o půlnoci, můžete. Je to pouze vaše rozhodnutí, do kterého vám nemá nikdo co mluvit. Jde koneckonců o vaši rodinu, vaše pravidla.

David Vais

Diskuse (0)

14 + 17 =