To si takto dáváme večer po uspání Niny svých počítačových 20 (přiznávám se bez mučení, kromě vznešených diskusí a čtení knih celkem často v rámci relaxace čumíme do monitorů a sjíždíme všechno možné), když moje drahá polovička se slzami v očích pronesla: „Tolik pravdy v jednom textu.“ Následovalo druhé čtení a ještě větší nával emocí a řada asociací.
Výchozí text a spouštěč se týkal šestinedělí a jelikož stál na počátku této úvahy a zajímavé diskuse mezi mnou a ženou, dávám sem na něj odkaz. Zkuste si tedy odskočit a vraťte se, prosím. Pro pochopení dalších řádků to bude lepší. Je celkem logické, že pocity muže a ženy, navíc ženy prvo- a druho-rodičky vyvolané oním postem/textem/článkem budou různorodé.
Ve mně post silné emoce nenastartoval. Ale to se dalo čekat. Jako sice milující manžel a otec, ale tvrdě racionální chlap, jsem si odnesl nepřekvapující informaci o tom, že šestinedělí představuje pro ženu extrémně náročné období, kdy potřebuje maximální podporu, otevřenou náruč, lásku a pochopení a to ideálně naservírovanou od své nejbližší ženské bytosti.
Angažovaná a citlivá babička = ohrožený druh
Matka rodičky, tedy novopečená babička, je člověk, který ve vícegeneračních společenstvích dříve automaticky poskytoval novopečené mamince zázemí a dokázal pochopit, čím si v období uklidňování rozbouřené hormonální hladiny a hojení často velkých fyzických ran prochází. Naše zážitková kultura však kráčí jiným směrem a babičky svou dřívější roli plní spíše sporadicky.
Těžko jim to zazlívat, svět vypadá jinak a vzorce bydlení, práce a trávení volného času se také proměnily. Jistě stále existují maminky/babičky, které nedorazí na kávičku a dortíček, ale nastupují na vyčerpávající šichtu a přitom stihnou plošně bombardovat láskou celou mladou domácnost v čele s vlastní vyčerpanou dcerou. No z vlastního pozorování mám pocit, že tomuto druhu babiček hrozí vymření.
Tak či tak není-li k dispozici babička nebo její mentální a emoční kapacity nedosahující potřebné úrovně, nastupuje chlap, manžel či partner. A právě tady to začíná být zajímavé. Naše rodinná diskuse končila závěrem, že jsem coby opora v šestinedělí selhal. Nejde o jednostranné konstatování ženy, ale závěr, se kterým jsem se musel chtě nechtě ztotožnit.
Čtyřnásobné selhání Davidovo
- Selhal jsem v pochopení stavu (empatii), ve kterém se žena v šestinedělí nachází.
- Špatně jsem vyhodnocoval situace a místo poskytování psychické opory jsem se snažil řešit neřešitelný problém.
- Už do porodnice jsem posílal dementní otázky typu, je Nina hodná, spinká, papá? Na facku.
- Místo toho, abych se hodil do pohody a zkusil tím kus klidu a pohody „přehrát“ i do ženy, jsem spíš zesiloval negativní emoce.
Síla. Ženu miluji až za hrob, za Ninu bych dýchal, ale když se podívám na tahle čtyři selhání, sám bych si udělil cenu Satan roku. Možná jsem to přehnal s péčí, možná jsem měl víc dát na intuici, možná by stačilo, aby mi někdo z mých známých a starších otců detailně popsal svou dřívější zkušenost. Bohužel tito známí strávili šestinedělí svých partnerek většinou v práci nebo první týden prokalili a ty další se z toho dostávali.
V konečném důsledku však svým ženám možná posloužili více, protože alespoň nepůsobili jako zesilovač depresí z bodu čtyři mého Satan listu. Bohužel netuším, zda se chlapským selháním lze úplně vyhnout. Za prvé se muž nedokáže do ženy, a to nejen v tomto období, zcela vcítit. Naše chlapské tělo sice také vyrábí lásko-koktejl oxytocin, ale pečovatelským progesteronem šetří. Naopak ženy by jej v tomto období mohly stáčet.
Hormony v podchodu
Chlapskou citovou vazbu k nově narozenému dítěti tak příroda s využitím hormonů spouští očividně trochu pochybně. Studie zmíněné v tomto článku sice konstatují, že v těle muže dochází v okamžiku kontaktu s matkou a potomkem ke zvýšení úrovně estrogenu, oxytocinu a prolactinu, což nasvědčuje snahu těla vtáhnout tatínka citově rychle do dění, jenže není všechno zlato, co se třpytí.
Ve stejném článku se totiž říká, že u některých mužů došlo zároveň ke zvýšení úrovně testosteronu, zatímco u jiných ke snížení. A testosteron s láskyplností úplný kámoš nebude. Mohl bych se teď dalších 10 odstavců rochnit ve studiích a hledat faktické důvody, proč jsem šestinedělí vůbec nedal a proč na tom budou miliony chlapů stejně. Před těmi, co uspěli, hluboce smekám. Nebo to zkrátka zabalím s tím, že odcházím poučen, ale stále coby racionální muž.
Neumím změnit chemické pochody v sobě, abych donutil tělo produkovat více ženských hormonů a tím ze sebe vyrobit milující babičku. A samozřejmě ani nechci. Určitě však umím, až na to zase přijde, rozvíjet pochopení, porozumění a klid, dvakrát se zamyslet, než se v šestinedělí na něco zeptám, zkusit daleko více poslouchat, rozvíjet intuici a svou užitečnou chlapskou racionalitu si schovat na chvíle, na které budou emoce krátké.
A vám přeji to samé. Nechť v šestinedělí zavládne klid a mír.
Bára napsal:
Andrea