S Ninou chodíme často do parku. Míříme tam za gigantickým pískovištěm a velkorysým prostorem, který doma nemáme. Ať chceme nebo ne, naše klaustrofobická zahrádka pojme maximálně „lidloviště,“ jež se navíc vlivem jižanského sluníčka pevně usazeného v Střední Evropě a občasných přívalových dešťů zkroutilo jako paragraf. Aby se tak dalo vůbec otevřít, musím s ním různě lomcovat a občas do něj pořádně kopnout. Čest hochům a děvčatům z Lidlu, věci prodávají vesměs dobré, ale tohle je fakt děsný křáp.
Pojďme zpátky do parku. Je krásný. Nedávno zrekonstruovaný, přesázený, čistý, vzdušný, udržovaný a velmi často nacpaný lidmi tak, že praská ve všech. Mám raději stavy přesně opačné, ale žijete-li ve větším městě, těžko můžete spoléhat na liduprázdné ulice a veřejné prostory, neboli přirozená místa setkávání lidí. Tedy pokud nemáte úchylku ve vymetání těchto lokalit v nočních hodinách nebo v otřesném počasí. S dětmi :). I park plný lidí má však své výhody. Můžete potkat někoho známého nebo zcela neznámého – zajímavého.
Hovory z parku
Hovory z parku, nebo přesněji z pískoviště či od houpačky by vydaly na celou knihu, zatím si však vystačím s jedním z posledních příběhů a to, k čemu mě dovedl. To si takhle sedím a pozoruju Ninu, kterak drezuruje o trochu menší, ale o to naspeedovanější holčičku. Ninuščina nová kámoška se přesouvala ze stanoviště na stanoviště rychlostí světla a pozornost nad jedním úkolem udržela asi 5 sekund. Ninuščino přirozené vůdcovství otevřeně ignorovala, což našeho malého Napoleona přivádělo k zoufalství.
V rekci na holčiččino pohrdání udělenými úkoly typu, „ Teď mně dej ruku a půjdeme na skluzaviště“ se dovolávala nápravy pořádků za účasti otce. Pochopitelně měla smůlu, protože otcova autorita na cizí děti neplatí. V té chvíli se ke mně stočila má těhotná žena s konstatováním, že se na spor dvou ambiciózních mladých slečen raději podívá zblízka. Nina totiž začínala chytat nerva. A to rozvázalo jazyk pánovi, který do té doby neslyšně seděl vedle mě a pozoroval svou malou dračici.
„Vidím, že máte víc odvahy jak my.“ Prosím, reagoval jsem udiveně. Odvahy v čem? Pán natáhl ruku a prstem ukázal na manželčino těhotenské bříško. Jo takto, myslíte druhé dítě? Teď už to máme v hlavě docela ukotvené, ale nebudu vám lhát, že nás občas nepřepadne černá myšlenka ve smyslu, to zase bude sajgon. Následovaná obligátním, ale ze srdce vyřčeným dovětkem: Ale co, hlavně, ať je malá v pořádku. Pánovi jsem potvrdil mírné obavy, ale také fakt, že se těšíme a vše bereme tak, že až to přijde, nějak se přizpůsobíme situaci. „No vidíte, a přesně to jsem měl na mysli.“
„Ta naše máš už tři a půl roku a stejně jsme pořád nenašli odvahu pokusit se o druhé. A možná ji ani nikdy nenajdeme,“ prohlásil trochu odevzdaně. Takže hádám, že začátky s prvním a především adaptace na nové rodinné pořádky vám dala celkem zabrat. „To je slabé slovo. Byl to horor.“ Následovala asi 15 minutová diskuse na témata, která téměř zrcadlila PRVOOTCE a přidávala některé další jobovky v podobě vystrašených nebo zastrašujících doktorů či samozvaných „odborníků“ na alternativní medicínu.
Druhé? Ani náhodou
Výsledek: Pár s krásnou, zdravou, i když dle slov tatínka lehce hyperaktivní holčičkou, který svírá příliš velkých strach na to, aby téhle žižlavé čáře pořídil sourozence. Nebyl to první příběh tohoto typu, který jsem u houpaček nebo pískoviště vyslechl. A rozumím jim. Od porodu naší druhé slečny nás dělí sotva pár dní, možná hodin a na příkladu známých s čerstvým statusem 4 členné familie vidím to, co už z nás dávno vyprchalo. Únavu, vyčerpání a tu ta tam pocuchané nervy. I když shodně slyším, že vše probíhá víc v klidu, vidím i to, co nás u Niny tak překvapilo a rozhodilo.
Na druhou stranu, je tady spousta povzbudivých slov a třeba parádních citátů, které vám do druhého potomka dodají potřebné odvahy. Kupříkladu, co vás nezabije, to vás posílí nebo moje oblíbené, No Pain, No Gain. To mám fakt moc rád. Hlavně pak jsou tady nesčetná moudra zkušených matek z čekáren na gyndě, které vám téměř s použitím fyzického násilí vysvětlí, že lidi, co mají pouze jedno dítě, jsou děsní sobci. A nikdy nepochopí, jak blahodárný vliv má sourozenec na první dítě i celou rodinu.
Ale důvod, proč vám píšu tyto řádky rozhodně není tlačení do druhého, třetího a dalších potomků. Ostatně o proměně z PRVOOTCE v MULTIOTCE si už „potají“ píšu poznámky. Tohle povídání z městského parku hezky demonstruje rozdíl mezi realitou a iluzorním štěstím. Zatímco na sociálních sítích najdete rodiče, ze kterých stříkají digitální endorfiny, v reálném světě se ti samí rodiče brodí ve stejných problémech a pocitech jako vy. Občas se stačí jenom rozhlédnout kolem sebe a otevřít oči.
Uvidíte věci, jak skutečně jsou. A ještě lepší to bude, pokud otevřete pusu a začnete si povídat. Někdy nastane ta správná konstelace hvězd a absolvujte otevřený hovor s někým, koho vůbec neznáte. A najednou zjistíte, že v tom nejste sami. Že někdy drsná rodičovská realita se dotýká daleko víc lidí, než to podle sociálních sítí vypadá. Je krásná, umí být naplňující, povznášející, skvělá, ale občas i naprosto příšerná a ubíjející. Život se tomu říká, tuším. A čím líp se mu naučíte přizpůsobovat a formovat jej, tím lépe vám bude.
Hlavně klid, sledovat a naslouchat
Až vás tedy příště napadne, že právě vás život stojí za prd a že právě vaše děti jsou čerti zralí pro peklo, zajděte si na chvíli sednout k veřejnému pískovišti, dívejte se a poslouchejte. A pokud byste stále měli pocit, že na vás ten nahoře nějak zapomněl, přesuňte se na autobusové nádraží nebo vlakáč. Tam vás tyhle černé myšlenky zaručeně přejdou.